POVÍDKY, KTERÉ SE ZDE OBJEVUJÍ JSOU Z MÉ VLASTNÍ TVORBY! POKUD BY JE NĚKDO CHTĚL NĚKDE UVEŘEJNIT, TAK JEDINĚ S MÝM SOUHLASEM!

ZADEJTE MI NĚJAKÁ SLOVA A JÁ NAPÍŠU DRARRY DRABBLE!

TÉMATA - NAPIŠTE MI NĚJAKÉ! BABIČKA TATÍNEK

Děkuji za každý Váš komentář :)

Tatínek.

24. února 2017 v 10:58 | cincina |  Píšu
Vím, že jsem tenhle článek měla napsat daleko, daleko dřív. Ale neměla jsem sílu, potom ani čas... a chtěla jsem si dát záležet, protože tohle je něco jako další část rozloučení se s mým tátou. V tomhle článku se konečně dozvíte, o co jde. Kvůli tomuhle jsem měla sezení s notářkou, během října jsem psala, že se stala hrozná událost... a takhle.



Možná jste si všimli, že předtím jsem v deníčkových článcích psávala, že jsem ten a ten den strávila s taťkou. Naposledy jsem ho viděla v září 2016. A v říjnu zemřel. Zničehonic. Nebo ne zničehonic... měl zdravotní problémy (dokonce i takové, o kterých jsem nevěděla, protože taťka z části svůj zdravotní stav předemnou tajil, ale to jsem zjistila právě až po jeho smrti).

Asi se vrátím na začátek. Viděla jsem ho naposledy v září, týden před mým nástupem na vysokou. Pamatuji si, že mu ten den nebylo dobře, ale považovala jsem to za klasickou nevolnost a taťka mi to tvrdil také. Potom jsem měla jiné starosti, právě školu a takhle... v říjnu jsem mu několikrát volala, ale telefon mi nebral. Kdysi mi to vadilo, štvalo a strachovala jsem se o něj, ale potom jsem to už brala jako samozřejmost, protože když můj otec nebral telefony, nebylo na tom nic zvláštního. Tak jsem to nechala být s tím, že mu zavolám později. Jenže potom už to bylo divné.

Nakonec jednoho dne (pátek) přišla mamka z práce, že prý taťku odvezli do nemocnice. Zjistila to přes jednu známou, která bydlela ve stejném paneláku jako on. Chtěli jsme tam za ním jít v sobotu, ale nějak to nevyšlo, tak jsme se tam vypravili v neděli. Přišli jsme, byla jsem tak nervózní... doktoři nás nechali čekat... a pak přišel jeden doktor a suše nám oznámil, že tatka zemřel. V tu chvíli jsem tomu nemohla věřit. Nemohla jsem popadnout dech a jakoby se svět na okamžik zastavil. Můj otec, že nežije? Můj milovaný tatínek? Byla jsem z toho v naprostém šoku, apatii. Ale nebrečela jsem. Nechtěla jsem brečet před mamkou.

Vzpomínám si jak umřela babička. To jsem se před mamkou rozbrečela okamžitě, když mi to opatrně sdělila. A brečela jsem další týden. Ale u taťky to bylo jiné. A já nevím proč. Asi jsem nechtěla ranit lidi kolem sebe. Zadržovala jsem slzy a byla statečná (dokonce jsem vtipkovala!)... ale potom jsme přišli domů a já zbytek dne tajně probrečela. Tak moc mě mrzí, že jsem se s ním ani nestihla rozloučit.

Pak mě začaly přepadat myšlenky typu: Kdybych do té nemocnice šla v sobotu (jenže on v sobotu odpoledne zemřel), nebo kdybych tam za ním zašla a nečekala bych, až mi zavolá zpátky (jenže to bylo typické, že mi nebral telefony)... jak jsem to mohla tušit?

Můj otec nebyl dokonalý, ale byl pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na světě. Měl svoje chyby jako každý. Měl špatné, ale i dobré vlastnosti. Kolikrát mě dokázal rozčílit, že jsem na něj křičela, jindy byl vtipný a dokázali jsme se smát a povídat si celé hodiny. Jeho chyby nebo neřesti, které ho stahovaly na dno tady probírat nechci, protože to je moc osobní. Ale i přes to všechno byl ve skrytu duše hodný člověk, který mě měl rád a udělal by pro mě všechno na světě (i když to tak někdy nevypadalo).

Tati, chybíš mi moc. Co bych dala za to, kdybych tě mohla ještě jednou obejmout, říct ti, že tě mám ráda... ani nevíš, jak je pro mě těžké, když vidím tátu s dcerou, kteří se spolu smějí, objímají... tak moc mě štve, že už tady nejsi, protože tě svým způsobem potřebuju. Na druhou stranu jsem ráda, že se už netrápíš. Protože co si budeme povídat, tvůj zdravotní stav se za poslední roky zhoršoval a řekla bych, že si i docela trpěl. Tak se ti alespoň ulevilo... jak po fyzické, tak i psychické stránce. Doufám, že se máš lépe... určitě se máš lépe. Sbohem tati. Budeš navždy v mém srdci a nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě. Moc tě miluju.

(Paradoxem je, že jsem tenhle článek chtěla psát v době, kdy nebudu mít dobrou náladu... jenže na to jsem neměla náladu :D A nakonec tenhle článek píšu v té nejlepší náladě, co můžu mít, v nejlepším dni tohoto měsíce... protože na to mám chuť. Přes slzy sice nevidím na písmenka, ale vím, že to, co jsem teď napsala je jednou z části důstojného rozloučení, které pro svého tatínka můžu udělat. Jediné, co mě štve, že jsem tenhle článek nenapsala už dřív). Tak se mějte.

R.I.P.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Shock *Shock | Web | 25. února 2017 v 18:15 | Reagovat

Zlato.. upřímnou soustrast. Vůbec nevím, co říct. Je mi to upřímně líto.. snad na něj nevzpomínáš už tolik se slzami v očích, ale s úsměvem. Určitě by si to přál.

2 Emo♥ Emo♥ | E-mail | Web | 26. února 2017 v 12:43 | Reagovat

Upřímnou soustrast... Je mi to moc líto, musí to být hrozné přijít o tak milovaného člověka. Hodně síly drž se.

3 Marka Marka | Web | 26. února 2017 v 14:13 | Reagovat

mně před 2 roky v září umřel děda... ačkoliv to byl "pouze" děda, tak chápu tvé pocity... Myslím, že si napsala krásný článek pro svého tatínka... nejvíc mě asi naštvali ti doktoři... to se prostě nesluší!
ale jinak ti přeju, abys všechno zvládla tak, aby na tebe byl pyšný :)
jinak ano :) moře jsem fotila moc ráda, ale kdoví jestli se tam ještě někdy podívám :)

4 M. M. | Web | 26. února 2017 v 14:32 | Reagovat

To mě moc mrzí :( Vím, že to není ono, ale stále můžeš vzpomínat na ty pěkné chvilky s ním.
Drž se.

5 Siginitou Siginitou | Web | 26. února 2017 v 17:13 | Reagovat

Upřímnou soustrast. Tohle mě opravdu moc mrzí.
Je strašně těžké přijít o někoho.

6 sugr sugr | E-mail | Web | 26. února 2017 v 17:14 | Reagovat

Cítím s tebou ani nevíš jak. Můj tatínek umřel, když jsem byla na dovolené. V tom nejlepším věku muže, z ničeho nic. Infarkt. Vůbec jsem to nevěděla, neb jsem nebyla na dosah telefonu. Že už není, se mi nechce věřit stále, ačkoliv je to už dlouho. Nějak tak podvědomě věřím, že se tu najednou objeví. I když mu pravidelně chodím svítit svíčičkou za hrob...

7 Eliss Eliss | Web | 26. února 2017 v 17:22 | Reagovat

Upřímnou soustrast :-( Já přišla o tátu v sedmnácti, a doteď jsem se s tím nesmířila... Drž se!!

8 Karu Karu | Web | 27. února 2017 v 19:34 | Reagovat

Nemám slov...<3

9 Lenča Lenča | Web | 27. února 2017 v 20:25 | Reagovat

Také vůbec nemám slov, tudíž popřeji jen upřímnou soustrast. Drž se! :-(

10 Michelle Michelle | Web | 28. února 2017 v 14:13 | Reagovat

Zlato, ani nevím, co ti na to říct. Strašně mě to mrzí. Ani si neumím představit, co to pro tebe musí být. Mám z toho článku husinu a slzy v očích.
Teď to asi pro tebe musí být pořád všechno strašně těžký ale drž se. Hlavně si nic z toho nevyčítej, protože co se stalo, stalo se a patlat se v minulosti nemá cenu. Posílám ti objetí a kdyby jsi si chtěla promluvit, jsem tady, můžeš mi napsat na mail nebo tak :).

11 Denia Denia | Web | 28. února 2017 v 15:48 | Reagovat

:-( je mi z toho článku strašně smutno, a věřím, že se to muselo psát těžce. Upřímnou soustrast, nedokážu si představit, že bych ztratila tátu :( nebo někoho tak blízkého z rodiny.  Ale napsala jsi to pěkně, kéž by si tak všichni uvědomili, jak mají rádi své blízké.

12 buttercup buttercup | Web | 1. března 2017 v 10:07 | Reagovat

bože. věčně ukecaná buttercup je speechless. kámo, já brečím. fakt jakože.. vážně mi tečou slzy teď a vůbec nevím, co napsat, abych ti pomohla, protože jsem se nikdy s ničím takovým nemusela vyrovnávat. nedokážu si představit jak ti je, ale musí to být hrozný a můžu ti říct, že máš můj obdiv. že jsi zvládla napsat tenhle článek a že jsi byla pořád stejně úžasná i přes to, co se dělo v tvojí rodině. drž se, zlato! ♥ jsme tady všichni pro tebe a vždycky budeme ♥

13 Belluška Belluška | Web | 1. března 2017 v 14:38 | Reagovat

Vím co to je, nerozloučit se svými blízkými před smrtí.. Hlavně nebuď na sebe přísná.. Jsem si jistá, že když jsi psala tento článek, tvůj otec byl s tebou. Já teď prožívám podobnou situaci.. No vím, že nebude trvat dlouho a zažiji přesně tu stejnou situaci. Můj otec ještě žije, nemůže ale už chodit a jeho stav není ten nejlepší.. Sami doktoři mu dávají dva měsíce. No a já nemám odvahu mu zavolat a tak nějak se s ním rozloučit. Jde o to, že přibližně 5 let jsem se s ním nebavila. Nedokázala jsem mu odpustit, co mi kdysi udělal. A pořád to mám v sobě. Jenže já jsem teď v zahraničí a nadobro. Vidět  ho tedy nemůžu.. mám možnost mu zavolat. Jenomže nevím, jak začít. Nechci mu říkat, ani že ho mám ráda apod. Protože to nějak vyprchlo.. ale nepřeji mu smrt .. a myslím, že se ode mě patří mu zavolat...

14 Belluška Belluška | Web | 1. března 2017 v 14:39 | Reagovat

Vím co to je, nerozloučit se svými blízkými před smrtí.. Hlavně nebuď na sebe přísná.. Jsem si jistá, že když jsi psala tento článek, tvůj otec byl s tebou. Já teď prožívám podobnou situaci.. No vím, že nebude trvat dlouho a zažiji přesně tu stejnou situaci. Můj otec ještě žije, nemůže ale už chodit a jeho stav není ten nejlepší.. Sami doktoři mu dávají dva měsíce. No a já nemám odvahu mu zavolat a tak nějak se s ním rozloučit. Jde o to, že přibližně 5 let jsem se s ním nebavila. Nedokázala jsem mu odpustit, co mi kdysi udělal. A pořád to mám v sobě. Jenže já jsem teď v zahraničí a nadobro. Vidět  ho tedy nemůžu.. mám možnost mu zavolat. Jenomže nevím, jak začít. Nechci mu říkat, ani že ho mám ráda apod. Protože to nějak vyprchlo.. ale nepřeji mu smrt .. a myslím, že se ode mě patří mu zavolat...

15 snilekpise snilekpise | Web | 1. března 2017 v 15:28 | Reagovat

Ach :( tohle je mi moc líto :( ani moc nevím, co na to říct, ale možná je dobře, že jsi napsala článek později :) mohla si o tomto tématu alespoň popřemýšlet a nedělat třeba ukvapené závěry :)
Každopádně nemohla si vědět, že se jeho stav zhorší.. nevyčítej si, že si za ním v tu sobotu nešla :/
Každopádně se drž! Si silná slečna a úžasná :)

16 Medvědova slečna Medvědova slečna | E-mail | Web | 1. března 2017 v 16:23 | Reagovat

Je nám to moc líto. :(

17 Kačka Kačka | 1. března 2017 v 18:35 | Reagovat

Upřímnou soustrast, tyhle okamžiky jsou a budou vždycky těžké a mi pro to nemůžeme vůbec nic udělat.
Drž se, bude lépe, časem se ta bolest a ztráta otupí.

18 Sarah's History Sarah's History | Web | 9. března 2017 v 18:42 | Reagovat

Po pravdě jsem nejprve dlouho uvažovala o tom, zda má smysl psát komentář. Já až příliš dobře vím, že když kdokoliv přijde o někoho velice blízkého, fráze typu "je mi to moc líto" mu začnou lézt na nervy (vyjímky jsou sobci, kteří si na tom naopak zakládají a užívají si takové pozornosti) a navíc mu to toho člověka nevrátí. Nač tedy cokoliv psát? Pro mě jsou podobné věci neskutečně citlivým tématem a nedokážu si představit, že bych je po tak krátké době jako Ty znovu otevřela a vyšla s nimi veřejně na blog, prakticky čekajíc na to, až přijde někdo neskutečně necitlivý a posolí ti stále nezahojenou ránu. Já bych to nedokázala ani dnes, po tolika spoustě let.
Ale pak jsem si uvědomila, že ty jsi vlastně opravdu skvělá, že to dokážeš. Vím, kolik síly tě to muselo stát a je obdivuhodné, že ses k napsání těchto překrásných slov dostala i přesto, že se ti příliš nechtělo. Věřím, že v mém případě by to u nějakého méně podstatného nápadu dopadlo tak, že se na to nakonec vykašlu a nenapíšu vůbec. Jenže tady je vidět, jak moc pro tebe tvůj tatínek znamenal a nedá se ani slovy popsat krása toho, že ses s ním toužila rozloučit alespoň tímto způsobem. Opravdu je to nádherné a ty si úžasná osobnost, že jsi to zvládla a udělala tak dokonalým způsobem. Teď před tebou vážně a bez jakékoliv ironie smekám.
A abych to neukončila tak náhle, ještě dodám jednu větu, kterou však nechci nikomu vnucovat své názory a respektuji to, že toto každý vnímá jinak. Avšak já věřím, že smrt je jen dočasné odloučení a že se zase jednou všichni potkáme.
Nechť tvůj tatínek odpočívá v pokoji.

19 Gabriela Gabriela | Web | 3. srpna 2017 v 18:34 | Reagovat

Beruško doufám, že je ti lépe. Chci aby jsi byla šťastná. Ještě jednou upřímnou soustrast. Ať odpočívá v pokoji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama